přemek ponáhlý (wolfberg)

Jan Kalvoda a Přemek Ponáhlý působí pod značkou Wolfberg od roku 2010, kdy se rozhodli společně zúročit svoje zkušenosti a zachránit komerční filmařinu ze spárů obyčejnosti, zaměnitelnosti a nudy. Jejich projekty vynikají jedinečným vizuálním stylem, suchým humorem a svěžími způsoby vyprávění. Mezi jejich klienty patří mj. Sky Cinema, Budějovický Budvar, Jägermeister, Národní muzeum, Staropramen a Google.

jan kalvoda (wolfberg)

Jan Kalvoda a Přemek Ponáhlý působí pod značkou Wolfberg od roku 2010, kdy se rozhodli společně zúročit svoje zkušenosti a zachránit komerční filmařinu ze spárů obyčejnosti, zaměnitelnosti a nudy. Jejich projekty vynikají jedinečným vizuálním stylem, suchým humorem a svěžími způsoby vyprávění. Mezi jejich klienty patří mj. Sky Cinema, Budějovický Budvar, Jägermeister, Národní muzeum, Staropramen a Google.

jan p. muchow

Hudba u filmu tvoří polovinu emocí, a v případě Jana P. Muchowa to platí dvojnásob. Tento hudebník, skladatel, producent je jednou z nejvlivnějších postav české hudební scény posledních dekád. V roce 1991 založil skupinu Ecstasy of Saint Theresa s níž vydal pět alb, za desku Slowthinking skupina v roce 2002 získala cenu Anděl. Jan P. Muchow složil hudbu k více než desítce českých filmů, čtveřici Českých lvů získal za snímky Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu a Krásno. Složil také hudbu k filmům Muži v naději nebo Šeptej, a Samotáři, kde si také zahrál jednu z vedlejších rolí. Příležitostně koncertuje s kapelou Umakart, s níž napsal píseň Půlnoční pro Václava Neckáře.

filip malásek

Střihač a hudební supervizor Filip Malásek je jedním z nejbližších spolupracovníků režiséra Ivana Zachariáše, se kterým v roce 2001 založil studio Robota. Společně mají za sebou projekty pro Hondu, Stella Artois a další. Jako střihač se Filip podílel na stovkách reklam, videoklipů, filmů i seriálů, ať už v Čechách nebo v zahraničí, např. minisérie Bez vědomí a Pustina z produkce HBO. Za svou práci posbíral ceny na festivalech Cannes Lions, BTAA, Clio nebo D&AD.

jan malíř

je VFX Supervisor a Chief Executive Officer ve společnosti UPP Advertising, která je součástí největšího středoevropského postprodukčního studia UPP (Universal Production Partners). Zkušenosti ve firmě sbíral na různých pozicích od konce 90. let – od 2D a 3D modelování a kompozitingu se propracoval až do role senior supervizora vizuálních efektů (VFX). Ve své pozici má unikátní možnost sledovat a ovlivňovat celý proces implementace VFX do obrazu, což je pro výsledek klíčové – dokonale věrohodný vizuální trik začíná už ve scénáři a při samotném natáčení. Janovou specializací jsou VFX v reklamě – pracoval na velkých mezinárodních kampaních se světovými režiséry a v jeho oddělení v UPP dnes pracuje více než 70 lidí.

petra vaněk svarinská

je zakladatelkou a ředitelkou Vivid Casting, jedné z nejvýznamnějších castingových agentur v České republice. Petra pracuje ve filmovém a reklamním průmyslu jako castingová ředitelka od roku 1998 a její filmografie zahrnuje stovky celovečerních filmů, reklam a televizních seriálů, například seriály Božena a Sedmero krkavců, nebo filmy Ve stínu, Všechno nebo nic a další. V roce 2008 založila agenturu Reset Actors, která reprezentuje řadu herců a hereček v České republice a na Slovensku. Její velkou vášní je práce s výjimečnými začínajícími herci a herečkami, které může vést na cestě k úspěchu na lokálním i mezinárodním trhu. Je zakládající členkou profesionální herecké databáze Actorsmap.cz.

pavel picek

se celý svůj profesní život pohyboval v oblasti filmové produkce na lokální i mezinárodní scéně. Svou kariéru začal v roce 1992 jako asistent produkce na velkých zahraničních projektech. Pracoval na filmech Les Misérables, Pinocchio, Hoffman’s Hunger a další. Později se jako vedoucí produkce začal věnovat i práci na reklamních zakázkách. Pět let strávil ve společnosti Sirena Film na pozici production manager. V roce 2001 se stal jedním ze spoluzakladatelů společnosti Armada Films, kde jako výkonný producent působí dodnes. Armada Films se za dobu své existence podílela na stovkách českých i zahraničních reklam, stala se i partnerem v několika projektech v oblasti dokumentárního filmu. Pavel rád věnuje energii objevování nových talentů v oblasti reklamy, jejichž potenciál může pomoci rozvíjet.

petr oplatka

má za sebou práci agenturního producenta pro firmy Leagas Delaney nebo Fallon. V roce 2015 založil butikovou reklamní produkci Creative Embassy, kde působí jako producent. Od nedávna působí navíc také jako producent společnosti Stairway Films, která se zaměřuje na vývoj dlouhometrážních a krátkometrážních formátů. Petr není jen kreativním tahounem ve své produkci, ale také propagátorem kreativního producentství v České republice. Už jako prezident festivalu mladého umění Český Tučňák (2007–2013) se snažil vždy široce podporovat edukaci mladých lidí působících v kreativním průmyslu.

daniel růžička

Český reklamní režisér Daniel Růžička působil od roku 1991 jako Art Director v Young & Rubicam Prague, a zde se postupně vypracoval na pozici Chief Creative Officer. Za svou práci získal více než tři desítky cen Art Directors Club Czech Republic i řadu dalších mezinárodních ocenění. V posledních letech se věnuje především reklamní režii. Jeho tvorba je spojená s humorem, vtipnými hláškami a výstižným storytellingem. Na konci loňského roku česko omámil skvělou kampaní „Pro všechny světské radosti” s kolotočářem Fredy Boháčkem, kterou vytvořil pro Fio banku.

ondřej erban

Narodil jsem se v roce 1986 a až na půl roku, který jsem strávil v Holandsku, žiju celý život v Praze. Vystudoval jsem scénáristiku na FAMU a stejně jako řada dalších lidí jsem si FAMU trochu idealizoval, což se maličko změnilo poté co jsem tam nastoupil. Ale jsem rád, že jsem měl možnost na FAMU chodit. Bez ní bych nikdy nebyl tam, kde jsem teď. Ta škola mi dala hodně.

Mým velkým filmařským vzorem je Gaspar Noé. Jeho filmy jsou pro mě hodně inspirativní. Vliv na mojí tvorbu měl i Lars von Trier, Andrea Arnold nebo bratři Dardennové (zejména ve svém raném období). Mým největším dosavadním filmařským úspěchem byl krátký film Sto dvacet osm tisíc, který se dostal mimo jiné na festival v Cannes a vyhrál Českého lva, respektive Cenu magnesia pro nejlepší studentský film. Od mého dalšího filmu Protihráč tak měli všichni vysoké očekávání, které se ale nepodařilo tak úplně naplnit. I tak myslím, že jsem se díky němu celkem dost naučil a zase trochu posunul svůj režijní styl.

V kinematografii platí, že ty největší milníky jsou spjaté s technologickým pokrokem: rozvoj zvuku, přechod na barevný film, vynález digitální kamery apod., a tak jako režisér novinky spojené digitálními technologiemi vítám a jsem zvědavý, co přinesou. Zároveň mám ale slabost pro estetiku analogového 16mm filmu. Co se týče vztahu k digitálním technologiím na osobní úrovni, v posledních měsících jsem se rozhodl omezovat čas strávený na Instagramu. Začal jsem mít totiž pocit, že se všem kolem mě daří a já jen sedím doma a scrolluju.

terézia halamová

Narodila som sa v roku 1997 v Nitre na západe Slovenska. Odchod do Prahy bol pre mňa veľký a dôležitý krok, napriek tomu sa domov neustále vraciam v spomienkach a čerpám z nich neprestajne. Študujem hranú réžiu na FAMU a škola (a celkovo presťahovanie sa do Prahy) absolútne zmenilo môj život. Do Prahy som prišla v osemnástich, takže ma škola dosť formovala po všetkých stránkach vývoju. Jednak prakticky, že som sa naučila úplné základy o filme, jak o jeho histórií, tak o natáčaní prostredníctvom tvorby krátkometrážnych filmov.

Po rokoch som ale najviac začala doceňovať to najdôležitejšie, čo mi môže filmová škola dať, a to ľudí. Moji spolužiaci, ktorých som tam stretla absolútne formujú až doteraz celú moju skúsenosť na škole a čerpám z týchto kontaktov neustále. Najväčšiu radosť mi zatiaľ urobila tvorba môjho bakalárskeho filmu Zazpívej (2020), pretože som pri jeho vzniku mala veľkú slobodu a (vďakabohu) dostatok prostriedkov na zrealizovanie predstavy tak, ako som to cítila. Samozrejme spätne by som teraz natočila ten film inak, ale viem, že v tom období kedy vznikal, bola výsledná podoba filmu súbežná s mojou vtedajšou predstavou, ktorá sa dostala k veľa divákom, ktorí s ňou súzneli. A to je najväčší úspech, aký si tvorca môže priať podľa môjho názoru.

bart klimsza

Narodil jsem se v listopadu 1993 v Českém Těšíně na hranicích Polska a Česka. Tím pádem jsem se od narození potýkal s tématem národnosti. Od šesti let jsem žil v Praze, potom ve Zlíně a nyní opět v Praze. Ve společnosti jsem tedy často musel odpovídat na otázku, jestli se cítím jako Čech nebo Polák, Slezan nebo Pražák? Nebo dokonce Zlíňák, Třinečák, Těšíňaň? Vnímám to tak, že jsem všechno a zároveň ani jedno, a je to super.

Studoval jsem filmovu a televizní tvorbu na střední škole v Panské a následně jsem nastoupil na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně na obor režie a scenáristika. U nás na škole jsem pochopil, že každý přemýšlí různým způsobem a tvoří různorodá díla, a soutěživost v umění podlě mě proto nedává smysl. Po dvou letech studia jsem školy nechal, jelikož mi chyběl nějaký výrazný mentor, který by mi rozšiřoval mé vnímání světa, mé schopnosti, kdo by mi naslouchal a pomohl mi najít cestu, kterou bych se sám rozhodl vydat. V důsledku mojí tvorbu ovlivňují různí lidé, prostředí a kontexty, ve kteréch se pohybuji – moji rodiče, přátelé a kolegové, ale i filozofové, politici a hlupáci, stejně jako láska nebo humor a vzdělání.

Digitální technologie a jejich pozitiva i negativa jsou součástí přechodu společnosti do nové éry vývoje. Obecně je můj postoj k nim spíše pozitivní. A platí to i z pohledu režiséra. Miluju teradek!

adam martinec

Pocházím se Slezska, od úpatí Jesenických hor. Člověka jeho původ určitě nějak ovlivní, ale myslím že je to jen malý kousek velké skládačky. Studoval jsem na průvodčího, potom na filosofa. Teď studuju režii a naši se těší až bude po všem a půjdu někam do skutečné práce. Studuju na FAMU a škola naprosto splnila moje očekávání, která jsem od ní měl. V tvorbě mě určitě ovlivnili Tomáš Klein, Jan Němec, Jasmína Blaževič a Bohdan Sláma.

Jako režisér se vždy snažím podat 100% výkon a je jedno, pokud zrovna točím autorský film nebo nějaký komerční projekt. Nedokázal bych usnout s vědomím, že jsem někde něco ošulil. Bavilo by mě točit v podstatě kdekoli a cokoli. Pro mě je hlavním cílem dobrý výsledek. Když se mi podaří vytvořit něco, co za to stojí. Taky bych ale rád tvořil výhradně s lidmi, které mám rád, nebo kterých si vážím. Můj největší úspěch je, že jsem v současnosti schopný platit si nájem vlastního bytu. Naopak na sobě ale nemám rád, když se chovám jako blbec. Jsem taky závislý na sociálních sítích a štve mě, že neustále šahám po telefonu. Pozitivně ale vnímám každý moment, kdy mi technologie usnadní život. Někdy je to jako kouzlo.

david payne

Co jsi studoval?

Vystudoval jsem archeologii pravěku a středověku na FF UK a poté hranou režii na FAMU, obojí jen na bakalářském stupni. Ale z archeologie už jsem všechno zapomněl! Z režie snad zatím tolik ne.

Máš nějaký cíl, kam by ses chtěl se svou tvorbou dostat?

Rád bych si natočil nějaký dobrý seriál. Sice velmi rád a pravidelně
chodím do kina, zážitek z něj považuji za nenahraditelný, ale doba přeje spíš streamovacím platformám; do kina nás už prostě tolik nechodí. A televizní formát má díky mnohem bohatší stopáži zase spoustu nevídaných možností, jak pracovat s vyprávěním. Rád bych si ale třeba taky někdy natočil hudební videoklip a naopak pracoval s formou, která od narace úplně osvobozuje.

Jaký je tvůj postoj k digitálním technologiím? V osobním životě i z pohledu režiséra.

Narodil jsem se na sklonku roku 1993 a digitální technologie mě silně provázejí od dětství. Jako malý kluk jsem se třeba věnoval webdesignu – což mě sice časem opustilo, ale tenhle zájem se časem přetavil do VFX compositingu, kterému se dnes věnuji profesně. Pro režiséra je taková zkušenost nedocenitelná, protože vizuálním efektům je čím dál těžší se vyhnout – a hlavně není důvod snažit se jim vyhýbat; otevírá to obrovské možnosti. Rozhodně ale souhlasím s tím, že digitální technologie (hlavně ve formě sociálních sítí) nás rozptylují a zkracují naši pozornost.

valeria recmanová

Narodila jsem se ve Vídni, ale od tří let jsem vyrůstala v Praze. Moje maminka je z Itálie a často jsme se stěhovali. I teď jsem spíše takový nomád s neustálou potřebou objevovat něco nového. Pocit domova si těžko dokážu spojit s konkrétním místem. Je to nějaký pocit, který si nosím s sebou. Studovala jsem ve Zlíně režii na Univerzitě Tomáše Bati a teď jsem na FAMU. Zatím točím především autorské věci, nejčastěji krátké filmy. Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem se naučila být věcem otevřená. Snažím se chápat i pohledy lidí, kteří jsou jiní, než já.

Teď se intenzivně věnuji audiovizuální tvorbě a dlouhodobým cílem je určitě točit filmy. Vnímám ale, že k tomu mohou vést hodně různé cesty i s několika objížďkami. Mým primárním cílem je tedy využívat všechny zajímavé životní příležitosti, které se mi naskytnou.

K digitálním technologiím si držím odstup. Věřím, že všechny ty malé detaily mezilidské komunikace jako možnost se dotknout, podívat se někomu do očí jsou nezbytnou součástí našich životů a digitální komunikace nás o ně připravují. Z pohledu režiséra se k tomu všemu nedá otočit zády. Je to globální téma, které definuje naší dobu a jako tvůrce vůči tomu musím zůstat vnímavá. Je v tom něco fatálního, což je v mnoha ohledech inspirativní.

david semler

Narodil jsem se v Praze v roce 1990. Od puberty jsem se odsud snažil vypadnout do nějakého většího a rušnějšího města, nebo někam, kde bude teplo a moře, někam, kde bude tolerantnější společnost a zákony vstřícnější k menšinám. Všechna tahle místa jsem si vyzkoušel, a nakonec se stejně pokaždé s vděčností vrátil do Prahy. Postupem času jsem zjistil, že bych si měl vážit domova a kultury, ze které pocházím, a že bych se měl snaži změnit to, co mi vadí, než před tím utíkat.

Na scénáristiku na FAMU jsem nastupoval po studiích češtiny a angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V prvních letech na FAMU jsem byl trochu rozladěný z rozvolněného režimu, který na škole panoval. Až s postupem času jsem si uvědomil, že k tomu, abych se něco naučil, nepotřebuji dril a přísnou ruku, ale stačí silná vnitřní motivace a touha poznávat, zdokonalovat se, naslouchat a tvořit. Jako režisér jsem se zatím věnoval výhradně své autorské tvorbě. Jako scénárista pracuju i na projektech na zakázku. Nechávám se ovlivnit každým dobrým filmem a knihou, které jsem viděl nebo přečetl. Vliv na mě měly ale i konzultace s osvícenými dramaturgy, a spolutvůrci, kteří mi pomáhali vyvíjet má díla.

Současné i budoucí technologie mě stále nepřestávají fascinovat. Uvědomuji si jejich potenciální rizika, ale se zájmem sleduju, kam nás pokrok vede. Paradoxně však jako člověk i jako tvůrce na digitální technologie tolik nespoléhám a nevyužívám ani zdaleka všechny možnosti, které se mi v současnosti nabízí. Jsem nejspokojenější, když se můžu od veškerých digitálních aparátů alespoň na chvíli odpojit a jít třeba sportovat do přírody.

insar shaken

Narodil jsem se v Kazachstánu, ale od svých čtyř let žiju v Praze. Děj mých dvou prvních celovečerních scénářů jem zasadil do prostředí stepi, kterou jsme jednou projížděli na cestě do Astany (hlavního města Kazachstánu). Jeli jsme deset hodin úplnou prázdnotou a chtěl jsem ten pocit nějak předat. Po studiích politologie a práv jsem nakonec skončil na scenáristice a dramaturgii na FAMU, kde teď dokončuji magisterské studium. Na škole mi chybí větší důraz na dramaturgii a řemeslo. Kromě školy na mě vliv i spousta různých tvůrců. Vždycky je to někdo jiný, ale nejvíc asi po všech stránkách obdivuju Paula Thomase Andersona. Za největší osobní úspěch vnímám, že se poslední dobou začínám mít rád. Největší průšvih je, že mi to tak dlouho trvalo. Rád bych svůj příští film viděl v nějakém kině pod širým nebem někde u vody. Mám slabost pro horké letní večery.

Digitální technologie jsou trochu rafinovanější televize. Člověk u toho může strávit strašně moc času, který mu nikdo nevrátí. Nejhorší je, že někdo takhle sice tráví třeba čtyři hodiny denně, ale když to sečteme, tak při délce osmdesáti let života to dělá deset let času stráveného u obrazovky, což je šílené. Z pohledu režiséra si myslím, že teď mají filmaři mnohem těžší pozici k udržení divákovy pozornosti. Dnes člověk raději vypne u Instagramu, než aby si pustil nějaký náročný film. Sám se u některých filmů přistihnu, že mám nutkání zkontrolovat telefon, abych zjistil co se děje, místo toho abych se soustředil na děj.

petr vlček

Narodil jsem se v Praze na podzim roku 1998. Praha je pro mě první a nejsilnější kontakt s kulturou. Někdo před hlukem a uspěchaností města utíká. Já sám jsem se do toho zamiloval a našel v tom největším shonu svůj vlastní klid. Je to taková symbióza. Město žije kolem mě a já v něm. Doufám, že mu časem vrátím alespoň část toho, co dalo mně.

V mojí tvorbě mě zásadně ovlivnila videopůjčovna, kam jsem chodil s rodiči pro filmy. Jako úspěch vidím to, že zatím můžu studovat a dělat to, co mě nejvíce baví a naplňuje. Zpětně trochu lituju, že jsem ztrácel čas na věcech, které mě nenaplňovali. Člověk se prostě bojí říct na některé nabídky „ne". Moji rodiče jsou umělci. Proto vím, že uživit se pouze vlastní tvorbou není nijak lehké a k tomu se musím neustále rozhodovat mezi tím, co by chtěl dělat, a co dělat musím. Rád bych v budoucnu dosáhl větší osobní a profesní svobody. Můj cíl je natáčet, být soběstačný a dělat projekty ve kterých vidím smysl.

Digitální technologie vnímám pozitivně, ale snažím se k nim přistupovat obezřetně a s respektem. Technologie nejsou něco, o čem v současné době můžeme rozhodovat, zda to chceme nebo nechceme. Prostupují každou oblastí našeho života a reflektují to dobré i špatné z nás. Strach z technologií pramení z nás samých. Bojíme se, že by se začali chovat stejně jako my. Stroj ale není schopen konání dobra ani zla. To umí pouze člověk.